Houpačka je dobrý vynález. Mají ji rádi děti, mají ji rádi dospělí. Je to takové zdánlivě nadbytečné zařízení, ale jen zdánlivě. Poskytuje, kromě výskání a pokřikování, také čas, kdy se zdánlivě nic neděje. Ale možná, kupodivu, děje. Jen tak, trochu líně, ale přece jen. Zvláště, když k tomu, aby dobře fungovala, jsou potřebí alespoň dva.

Také o tom je myšlenka na den, kterou připravil Daniel Ženatý.

Jestliže jsem v něčem já sama osobně potřebovala změnu v myšlení, bylo to určitě v úhlu pohledu. Věčně jsem totiž nespokojeně zaměřovala svou pozornost na to, ještě nemám hotové, v čem ještě nejsem dokonalá a co je ještě zapotřebí dotáhnout. Protože tenhle způsob nazírání na realitu je toxický, netýkalo se to jen mne a mých výkonů, ale přenášela jsem tento zhoubný úhel pohledu i na všechny ostatní. Dnes už to vím, bylo to nesnesitelné.

Dodnes se občas mučím seznamem úkolů, které je potřeba vykonat. Je to naprosto špatný úhel pohledu. Nic proti seznamům úkolů, jsou fajn, ale já bych proti nim postavila seznam úkolů hotových. To je o hodně zábavnější. Já vím, že tak vznikají seznamy dva, ale když ten jeden opravdu stojí za to. Představte si tu radost. Čtete si seznam činností a úkolů, které jste už vykonali. Může obsahovat cokoli, takže když je krize a nutně se potřebuju povzbudit, píšu tam i věci jako oběd, nehty, nákup, zalít kytky a tak, což normálně v mém běžném seznamu úkolů nebývá. To se považuje za samozřejmost. No ale práce to je a vykonána být musí. Na seznam tedy právoplatně patří.

Myslím, že stejně lze uvažovat i o celém životě. Jasně, je spousta věcí, jež máme ještě před sebou. Ale jak náš věk postupuje do výšin, prodlužuje se i seznam toho, co jsme už zvládli. I kdybychom si tam zapsali jen oslavy našich narozenin, Vánoc a dovolenou, to už jsou hned minimálně tři položky za rok a to není špatné.

Možná jste, milí, slyšeli příběh o jedné chudé ženě. Ta žena přišla do obchodu s potravinami. Stoupla si před vedoucího a zeptala se, zda by ji nemohl dát potraviny, které potřebovala pro svou rodinu, na dluh. Vysvětlila mu, že její muž je nemocný, takže nemají žádný příjem a ona se stará o pět nezaopatřených dětí. Obchodník jí řekl, že to nedělá, takže ani jí nic nedá na dluh. Doporučil jí navštívit jinou potravinářskou prodejnu. Svědkem této scény byl jistý zákazník. Začal se u vedoucího za nebohou ženu silně přimlouvat. Vedoucí se zachoval lišácky; vyzval ženu, aby mu podala papír se seznamem potřebných potravin. „Dám vám tolik potravin, kolik váží seznam.“ Hm. Žena sáhla do nákupní tašky, vyndala z něj papír, rychle na něj něco napsala a podala jej vedoucímu. Ten jej položil na jednu misku vah. Ale co se nestalo: Druhá miska vyletěla prudce vzhůru. Vedoucí zkontroloval, zda je váha v pořádku, ano, byla.

Začal tedy chtě nechtě nosit běžné potraviny, které každý potřebujeme. Miska pořád neklesala. Ještě přidal — a zase nic. Pojal podezření, co je to za zázračný seznam, který váhu drží v nenormální poloze. Sáhl pro papír. Na něm četl: „Můj Bože, víš, v jaké situaci se nacházím já a moje rodina. Prosím, pomoz nám ji vyřešit a obměkči srdce tohoto obchodníka.“ Prodavač ještě musel přinést na váhu nějaké konzervy, které byly těžší, aby se misky na vahách vyrovnaly.

Co nám tento příběh chce sdělit, aneb kolik váží moje modlitba? Každá naše modlitba je Bohem slyšena. Každá naše modlitba má být opravdová. Každá naše modlitba má vycházet ze srdce. Uzavřu myšlenkou svatého Augustina:
Modlitba je síla člověka a slabost Boha.

Inspirován pořadem v televizi Lux sepsal posluchač Proglasu pan Lubomír

Když jsem studovala, bylo už na střední škole jasné, které jsou mé silné stránky. Dnes je to už jasně potvrzené, tehdy se to teprve ukázalo. Všechny humanitně laděné předměty mě bavily, nebylo těžké se jim učit, nadšeně jsem studovala víc, než bylo nutné. Prostě jsem hořela. Naopak matematika, fyzika a chemie mi připadaly jako jídlo, které nemám ráda. Nějak jsem se to naučila, ale nechutnalo mi to. Věnovat se příkladům z fyziky jsem považovala za naprostou ztrátu času. Dost často jsem slýchala, abych přidala v těch přírodovědných předmětech, abych je studovala usilovněji, abych si ty známky vyrovnala. Naštěstí mě už tehdy vedl Bůh. (Já vím, že jsem to už říkala a tady se potvrzuje, že to je pravda.)

Nesnažila jsem se využívat svou energii v oborech, které mě nezajímaly. Naopak jsem přidala tam, kde jsem byla dobrá. Výsledkem samozřejmě byly ještě hlubší rozdíly ve známkách, ale mně to bylo jedno. Netoužila jsem vyrovnávat se průměru, ale chtěla jsem být nejlepší tam, kde to bylo možné. V mnoha ohledech mi to zůstalo, jen dnes už rozumím, proč to tak dělám.

Přečetla jsem si totiž ten známý příběh o služebnících, co jim šéf před odjezdem na dlouhodobou dovolenou rozdělil nějaké prostředky a nařídil, aby s nimi dobře hospodařili. Když se vrátil, ocenil ty, kdo svěřené prostředky rozmnožili, kdo s nimi úspěšně hospodařili. Nepochybuju o tom, že ten příběh se týká mne a mých darů. Jestli mám být efektivní a dobře hospodařit, nemůžu se zabývat něčím, v čem pro mne není potenciál. Musím přece hospodařit s nejvýnosnějšími komoditami, ne?

Nemám nic proti samým jedničkám, jsou takoví lidé, kterým jde vyváženě všechno. Ale většina z nás ostatních jsme specialisté. Jde nám jen něco, zato dobře. Je potřeba změnit své přemýšlení o sobě samém. Nemusím mít samé jedničky, ale nemít je v předmětech, ve kterých mám talent, by bylo trestuhodné.