Autorka: Clara Zanga

Od dětství se Hana „Hanele“ Dezortová věnovala baletu, v dospělosti se zamilovala do flamenca, které už několik let učí. Coby tanečnice větších rozměrů v klasickém tanci nikdy nestávala v předních řadách. „Měla jsem pocit, že při výběru do představení měl vzhled větší váhu, než výkon. Byla jsem stejně dobrá, jako někdoy jiný. Důvod, proč jsem to nebyla já, byl tedy nejspíš můj vzhled,“ přemýšlí. Dnes jí záleží na tom, aby se na jejích lekcích cítili vítaní lidé s jakkoliv „netypickým“ tělem.

Hanele zároveň bourá nejeden stereotyp tím, že jako tanečnice flamenca často vystupuje na veřejnosti. A nezřídka se pak setkává s komplimenty, které v sobě však obsahují i předsudek. „Netušila jsem, že někdo, kdo vypadá jako vy, může takto tancovat,“ dává příklad. „Nikdo z nich to ale nemyslí špatně a pochvala je pochvala,“ dodává. Jak si vypěstovala zdravý přístup k sobě samé a co může pomoci rozšířit heslo, že „každé tělo může tancovat“? Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autorka: Jana Návratová

O tom, že tanec jako každodenní intenzivní praxe, tedy tanec jako profese, není příliš zdravý, se moc nemluví. Tanečníci běžně málo odpočívají, zkouší v chladu, cestují na velké vzdálenosti přes časová pásma a hned z letadla jdou do studia nebo na scénu. Tím nejenže zvyšují riziko úrazů, ale také zkracují délku své kariéry. Dá se to ale dělat i jinak. Se Zunou Kozánkovou, tanečnicí a autorkou několika knih věnovaných zdraví podle principů tradiční čínské medicíny, hovoříme o tom, jak vědomě zacházet s tělem, aby bylo dlouho zdravé a kreativní.

Autor: Josef Bartoš

Libor Kasík, ředitel trutnovského multifunkčního centra UFFO a mezinárodního festivalu CIRK-UFF odpovídá na otázku, jak zvládá tolik věcí najednou, s neochvějnou přesvědčivostí: „Když děláte to, co máte rád, tak to jde.“ V řadě Regiony nezávisle jsme se tak přesunuli do podkrkonošské oblasti, kde se díky Kasíkovým aktivitám daří novému cirkusu. O svém přístupu k dramaturgii tvrdí, že ho baví zejména překvapovat pomocí propojování odlišných disciplín: „Propojování žánrů se v novém cirkusu daří dobře. Lidé jsou překvapení, že přišli na něco jiného, ale on na ně čeká kumšt se vším všudy.” Zároveň se neuzavírá ani mladším generacím. Kromě jeho oblíbené tvorby pro generaci Z také založil novocirkusovou školu pro mladé talenty se zahraničními lektory z celého světa. Podcast Průvodce tancem, v němž se můžete kromě výše uvedeného dozvědět také to, jakým způsobem nakládá s negativními, někdy i „haterskými“ komentáři, si můžete poslechnout na Youtube či v podcastových aplikacích.

Autorka: Jana Návratová

Taneční terapie je v našem prostředí často marginalizovaná, její výsledky nejsou dostatečně uznány a její potenciál málo využíván. Přitom odborná terapeutická práce s tělem a pohybem je prokazatelně hluboce léčivá, a to i v případě, že daný člověk netrpí žádnou pociťovanou obtíží. Somatické metody, jako například autentický pohyb, vedou člověka ke svobodě a hlubokému prožívání života. Naše tělo totiž reaguje na všechno, tvrdí v dnešním podcastu Průvodce tancem terapeutka Rena Milgrom, která vystudovala somatickou psychoterapii, Labanovu analýzu pohybu a další metody, aby klienty vedla k pravdivým, hlubokým odpovědím na zásadní existenciální otázky. „Nemůžu si pomoct,“ řekla mi po skončení rozhovoru, „musím to dělat, nic mi nepřipadá důležitější než tahle cesta.“

Pedagogická práce je náročná, ale energie dětí pomáhá, říká Andrea Medzanská,
která vyučuje na tanečním oboru ZUŠ Teplice. Studovala gymnázium a k tanci se
dostala oklikou, vracela se k němu až několik let po maturitě, kdy nastoupila na
pedagogickou větev Tanečního centra Praha. „Učitel mi tehdy řekl, že přece
nebudu ve fabrice, ať se věnuju tanci,“ vzpomíná. V podcastové sérii Bez bariér
mluvila také o tom, s jakými stereotypy se jako Romka setkává a jak řeší dotazy
žáků a žaček na svůj původ.

Medzanská také vzpomíná, jak bylo těžké skloubit výuku na ZUŠ a studium
konzervatoře, a to i psychicky. „Museli jsme navštěvovat hodiny mladších žáků, což bylo
těžké, protože byli lepší. Přicházíte na školu s tím, že něco umíte, a zjistíte, že neumíte
skoro nic,“ vzpomíná. K tomu čelila tlaku, že jako Romka to přece „musí mít v sobě.“
Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autor: Josef Bartoš

Při našich toulkách po Česku jsme navštívili už tři významné organizace, které podporují rozvoj profesionálního tanečního umění mimo hlavní město. V dnešním díle podcastové řady Regiony nezávisle se podíváme hned na dvě místa, která se zaměřují šířeji na performativní a přesahové žánry, případně i jiné umělecké druhy. Zavítáme do Valdštejnského imaginária sídlícího v barokní památce Valdštejnské lodžie na Jičínsku a pak do brněnského CO.LABSu, multikulturního centra, jež prochází velkou rekonstrukcí a jehož cílem je stát se komunitně zaměřeným projektem. Hosty dnešního podcastu jsou Jiří Vydra, kastelán a umělecký ředitel Valdštejnské lodžie a Juraj Augustín, člen uměleckého vedení centra CO.LABS.

„Lodžie nebyla zatížená dramaturgickým plánem a nevědělo se, co s ní. Bylo to čisté plátno, na které se může začít malovat. Měl jsem to jednodušší než moji kolegové, kteří musí nastupovat do rozjetého vlaku,“ říká Jiří Vydra o volnosti při tvorbě svého konceptu. Naopak Juraj Augustín popisuje koexistenci nezávislých a kamenných divadel: „Nebrojíme proti kamenným divadlům, ale snažíme se říct, že je škoda, aby v Brně, v městě takové velikosti, byla jenom taková divadla.“ Nezávislé organizaci se poměrně daří, mají vysokou soběstačnost, která je ale vykoupená poměrně nízkými platy tamních pracovníků. „Je to něco za něco, “ konstatuje J. Augustin.

Autorka: Clara Zanga

Jak se dají propojit přístupy současného tance, tradičního afrického tance a streetových stylů? Herečka a tanečnice Angela Nwagbo to zkoumala v autorské inscenaci Confluence uvedené v rámci cyklu Emergency Dances. Vypořádávala se v ní mimo jiné se svou česko-nigerijskou identitou. V šestidílné podcastové sérii Bez bariér mluvila také o tom, jak se snaží nabourat stereotypní zobrazování lidí černošského původu na českém jevišti.

Angela Nwagbo absolvovala stáž na senegalské taneční škole École de Sables, jejíž zakladatelka Germaine Acogny je považována za matku afrického současného tance. Právě fúze přístupů z různých kontinentů ji inspirovala k vlastní tvorbě. Při přípravě inscenace se vrátila také ke slovanskému folkloru, od nějž se paradoxně kvůli své „jinakosti“ odklonila už jako malá. „Měli jsme závěrečné vystoupení, při kterém mi nehopsaly culíčky tak jako ostatním holčičkám. Byla jsem smutná z toho, že se tam nehodím,“ vzpomíná. Celý rozhovor si poslechněte v podcastových aplikacích.

Autorka: Jana Návratová

V dalším vydání podcastu Průvodce tancem, konkrétně v řadě Tanec jako lék hovoří Jana Návratováme s tanečnicí, choregrafkou a performerkou Markétou Vacovskou o tom, jak tanec zlepšuje kvalitu života lidem, kteří onemocněli Parkinsonovou chorobou. Jde o nemoc, jejíž příčinu věda nezná a nedokáže ji tedy účinně léčit ani preventovatpředcházet, dokáže jen zmírňovat její progresi postupný rozvoj a potlačovat symptomy. Mozek přestává produkovat transmiter dopamin a – zjednodušeně řečeno – člověk ztrácí kontakt se svým tělem. V praxi se ukazuje, že tanec dokáže na nějaké úrovni chybějící neuronální spojení přemosťovat, což pacientům vrací do života tělesné zážitky, motivaci a naději. U nás se na tuto práci zaměřuje projekt Dance Well, který sdružuje tanečníky a choreografy podporující lidi postižené parkinsonovou chorobou. Více se dozvíte v našem podcastu.